Výkon zdravotnického dozoru po dobu zotavovací akce (sportovního soustředění) je definován v zákoně č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Organizátor musí po dobu akce zajistit způsobilou fyzickou osobu (zdravotníka) s kvalifikací lékaře, zubního lékaře, všeobecné sestry, porodní asistentky, zdravotnického záchranáře, zdravotnického asistenta či jinou kvalifikací definovanou daným předpisem.

Ovšem rozsah zdravotního dozoru na běžných sportovních či kulturních akcích není právními předpisy regulujícími oblast poskytování zdravotních služeb nijak konkrétně upraven, jak nám potvrdil v dopisu MUDr. Marounek, ředitel odboru zdravotního dohledu Ministerstva zdravotnictví ČR (MZČR). Z Občanského zákoníku § 2900 ovšem pro pořadatele akce (stejně jako pro každého občana) zároveň vyplývá povinnost „počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“ – tj. chránit zdraví svých účastníků, a tedy zdravotní dozor zajistit.

Metodika České lékařské společnosti

MZČR doporučuje využít metodiku České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Tato společnost v roce 2014 vypracovala krátký přehled možností zajištění akce podle počtu účastníků a celkové rizikovosti. Stručný výtah hlavních doporučení metodiky naleznete v následující tabulce:

Vysvětlivky:

• Koeficient rizikovosti akce:
  • 1,0 = běžné společenské či kulturní akce,
  • 1,5 = sportovní akce
  • 2,0 = rockové koncerty, pivní slavnosti, technopárty apod.
• RZP = vůz rychlé zdravotnické pomoci: zdravotní záchranář + řidič
• RLP = vůz rychlé lékařská pomoci: lékař, sestra, řidič
• CMO = centrální místo ošetření: zdravotnický stan o kapacitě 8 lůžek s lékařem a 2- 4 zdravotnickými záchranáři, kde lze provádět vyšetření a krátkodobou observaci postižených
• DNR = vůz na dopravu nemocných a raněných

Před realizací akce jako takové je samozřejmě třeba nejprve si určit její charakter (a tedy rizikovost), předpokládaný počet účastníků (vystupujících/sportovců i diváků), zjištění místních podmínek (terén, předpověď počasí) a v neposlední řadě také u takto velkých akcí kontaktovat s dostatečným předstihem místně příslušnou zdravotnickou záchrannou službu.

Na akci samotné je třeba dbát na správné rozmístění zdravotního dozoru tak, aby byl účastníkům přístupný a zároveň aby v případě potřeby dokázal zraněného z místa odvézt (zajištění průjezdnosti tras z akce k nejbližšímu zdravotnickému zařízení). Stejný důraz by měl být kladen na zajištění funkčního radiofonního spojení – ač se tento bod může zdát v dnešní době jako banalita, existuje množství míst bez mobilního signálu a je na pořadateli, aby se na tuto variantu připravil pomocí náhradního řešení.

Zdravotní dozor na akcích menšího rozsahu

Výše popsaná metodika má samozřejmě pouze doporučující charakter, nejedná se o závazný právní předpis. Navíc ani neřeší zdravotnické zabezpečení akcí s menším počtem účastníků. Na druhou stranu i u těchto akcí zůstává odpovědnost za zdraví účastníků na bedrech organizátora – a tedy alespoň minimální zdravotní dozor by měl být zajištěný.

Poskytnutí první pomoci (zdravotního dozoru) může poskytovat osoba, která není podle zákona (95/2004 Sb. a 96/2004 Sb.) zdravotnickým pracovníkem, ale např. má za sebou školení v dané oblasti. Pak se jedná o tzv. laickou první pomoc. Odbornou první pomoc mohou poskytovat pouze zdravotní pracovníci, kteří mají oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

MUDr. Novotný v Kapitolách sportovní medicíny (Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity) doporučuje využít metodiku České společnosti tělovýchovného lékařství, která sice nespecifikuje konkrétní počet zdravotníků či jejich nutnou kvalifikaci, definuje ovšem přehled úkonů, které zdravotní dozor na akci musí zabezpečit, stejně jako doporučené minimální vybavení.

V jakém rozsahu ale zajišťovat zdravotní dozor u těchto menších akcí? Stačí proškolená osoba nebo je třeba nasmlouvat odborníka ze záchranné služby, Červeného kříže či jiné oprávněné organizace? Jak bylo zmíněno na začátku článku, odpověď na tuto otázku bohužel není nikde dána právním předpisem. Pořadatel by se měl zamyslet, zvážit všechny okolnosti své akce – a adekvátně se zařídit.

Metodický návod MZ ČSR (1988)

Jediné doporučení, které se zabývá sportovními akcemi menšího formátu, je metodika (příloha k č. j.: LP/2­272­23.5.88) vydaná před téměř 30 lety tehdejším Ministerstvem zdravotnictví. Vzhledem ke stáří tohoto dokumentu je třeba si uvědomit, že jeho platnost není zcela aktuální, na druhou stranu poskytuje přehledně seznam rizik, které si pořadatel akce musí uvědomovat.

Tato pomocná tabulka přiděluje jednotlivým rizikovým hlediskům počet bodů (1, 2 či 3) podle míry rizika – součtem přidělených bodů pak pořadatel získá doporučení pro určení rozsahu zdravotního dozoru. Při počtu 6-8 bodů zpravidla postačí laická první pomoc, 9-12 bodů doporučuje zdravotnického pracovníka a vyčleněné (pořadatelovo) vozidlo k odvozu zraněného a nad 13 bodů přítomnost lékaře a sanitky. I v případě zajištění zdravotního dozoru pouze osobou s absolvovaným kurzem první pomoci je třeba, aby daný člověk měl k dispozici základní zdravotnický materiál a léky, stejně tak aby byl schopen vykonat nutné činnosti popsané v metodice České společnosti tělovýchovného lékařství zmíněné výše.

Dělení rizikovosti sportů:

• Nízká: turistika, atletika, badminton, plavání, moderní gymnastika, volejbal, nohejbal, odbíjená, stolní tenis, golf, kuželky, lukostřelba a další.
• Střední: cyklistika, judo, fotbal, lední hokej, orientační běh, skoky do vody, házená, jachting, kanoistika, šerm, vzpírání, triatlon, softbal a další.
• Vysoká: lyžování, horolezectví, box, jezdectví, boby-skeleton, rugby, letectví, motorismus a další.

Pojištění na sportovní akce

Jak se můžete dočíst v článku Pojistné smlouvy ČOV, všichni členi České unie sportu jsou chráněni základní pojistkou na úrazové pojištění. Pojištění chrání jak členy jednotlivých sportovních klubů a tělovýchovných jednot, tak osoby, které nejsou členy ČUS, nicméně se účastní akcí pořádaných členskými kluby, resp. sportovním svazem.

Pokud ovšem vinou organizátora dojde k újmě účastníka (zdravotní či na jeho majetku), nese pořadatel plnou odpovědnost. Např. se utrhne led ze střechy klubovny a spadne na procházejícího člověka, při zápase vyletí míč mimo hřiště a rozbije sklo zaparkovaného auta a podobně. Proti těmto rizikům existuje pojištění odpovědnosti spolku za újmu – viz samostatný článek s nabídkou ČUS pro své členy.

Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že všechna výše zmíněná pravidla pro definování zabezpečení zdravotního dozoru na sportovní akci mají pouze doporučující charakter. Je vždy na zodpovědnosti pořadatele dané akce, aby individuálně posoudil její charakter a rizikovost (případně zapojil též minulé zkušenosti) – a podle toho se adekvátně zařídil.

Ing. Pavla Šrůtová